Spisovatelka Oksana Stomina pochází z ukrajinského Mariupolu, který byl zničen ruskou válečnou mašinérii. Z města musela odejít – její manžel byl jeden z obránců oceláren Azovstal.

Stomina píše poezii a prózu, míchá beletrii s dokumentem. A angažuje se za ukrajinskou věc. A jak to podle ní jde dohromady?

„Asi to nejde dohromady vždycky. Ale to je normální. Píšu taky intimní lyriku. Někdy ji sdílím, někdy ne, někdy ji dám číst pouze adresátovi. Ani moje básně o válce nejsou slogany. Jsem v poezii spíš přítel, co rozumí. Možná psycholog, který naslouchá a pak přemýšlí, než něco poznamená. Pokud básník publikuje své dílo a stane se veřejně známou osobností, má určité povinnosti. Musí být odpovědný za každé slovo, musí reagovat na události a deklarovat svůj postoj k nim. Protože ovlivňuje veřejné mínění.“

„Tou reakcí ale nemyslím politickou zaujatost, službu stranickým cílům a zájmům – to je vždycky smutný pohled… Myslím, že není nic důležitějšího než pravda. Důvěru lidí si musíte odpracovat, zasloužit! Tady se moje poezie prolíná s mým aktivismem,“ vysvětluje autorka.

Ke psaní ji přivedla její matka. „Psala mi básně. Dodnes mohu citovat kteroukoli z nich. Myslím, že jsem se naučila mluvit rovnou v rýmovaných verších. Jsem jí za to neskonale vděčná. Přečetla mi spoustu knih, ale teprve díky jejím veršům jsem pochopila, že kouzlit se dá i vlastníma rukama.“

Nyní se Stomina věnuje hlavně válce a Ukrajině bránící se proti ruské agresi. „Když v roce 2014 začala válka, psala jsem o ní až o rok později. Téměř rok jsem byla zaražená a nemohla jsem psát třeba poezii. Po poslední agresi jsem začala psát básně v krytu, v naprosté tmě: šetřili jsme energii, protože jsme ve městě nic neměli, byla to skutečná ekologická katastrofa. Šetřili jsme baterky, baterie a napájecí zdroje, šetřili jsem zápalky. Byli jsme většinou v úplné tmě a v ní jsem slepě psala, dělala si poznámky, protože jsem věřila, že je to velmi důležité.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.