„Exil je nemoc. Emigrant se vzdaluje své vlasti. Lidé, kteří žijí v cizině, kde se snaží žít,“ kázal Ota Filip v roce 2003 na MAČi v Brně. Festival tak obohatila jedna z předních osobností české exilové literatury a rodák ze Slezské Ostravy, který se ve svých dílech ke své vlasti neustále vracel.

Po maturitě vystřídal mnohá zaměstnání, v roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky a o pár let později se nuceně vystěhoval do Německa. Je držitelem řady německých vyznamenání a cen, předním publicistou a komentátorem.

Žije v podalpském městečku Murnau. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří romány Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974 samizdat, 1994), Kavárna Slavia (1993), Sousedé a ti druzí (2003), Osmý čili nedokončený životopis (2007), Děda a dělo (2009) nebo Tři škaredé středy a sedm dalších elegií o zlých dnech (2012).

V knize Sousedé a ti druzí prozaik popisuje obyčejnou německou společnost, malé městečko, leckdy „hezké“ vzpomínky starší generace na Hitlera.

„Najednou jsme z toho skleníku spadli mezi skutečné Němce, které jsem předtím moc neznal… Ne že by naši sousedé byli zlí lidé, ale občas z nich vyhřezne skrytý antisemitismus, přehnaný nacionalismus i mně osobně protivná nostalgie. Není to nostalgie po Hitlerovi, ale po té době, kdy byli mladí, kdy nebyla v Německu kriminalita, kdy prý bylo všechno v pořádku, všichni měli práci,“ sdělil autor v rozhovoru, který pro Mladou frontu DNES vedl Luděk Navara.

„Samozřejmě, že kriminalita gastarbeitrů a azylantů z celého světa je větší než kriminalita rodilých Němců. Ale to se dá přece vysvětlit pocitem vykořenění, to nelze odsuzovat jednoduchým způsobem a tvrzením, že za Hitlera panoval v Německu pořádek,“ pozoroval v roce 2008 Filip.

Brněnskému publiku se Ota Filip omlouval, že neumí pěkně číst, že prý koktá. „Já jsem psavec,“ mile se omlouval.

Prozradil v debatě i to, že domů jezdí tehdy, když je třeba. „Jsme už dědkové,“ zmínil svou disidentskou generaci. „S odchodem do důchodu odchází i celá jedna literární generace,“ poznamenal.

Jeho poslední romány jsou jakousi nucenou zpovědí. „Že by mne minulost přímo pronásledovala, to se nedá říct, ale je zažraná ve mně. Ano, musíte se s tím nějak vypořádat. Pochopitelně je to bolestné. A mně usnadňuje situaci, že o tom můžu psát. Ne, že bych měl přímo radost, ale zažívám pocit jakéhosi uvolnění,“ řekl k tomu.

Připomněl také neskutečně temnou dobu normalizace v republice. „Člověk na počátku sedmdesátých let zažíval období, v němž vrcholila normalizace. Projevovalo se to v takových absurditách, kdy se každý cítil opravdu jako mezi mlýnskými kameny. Snažil jsem se zachránit sebe, děti. Nesl jsem za ně odpovědnost. Pokoušel jsem se zachránit je tak, jak to bylo možné. Že to nebylo úspěšné a stalo se z toho zklamání, to si člověk uvědomí až později. Ale v tom strachu zachraňuje, co se dá…“

Ota Filip Publicista a spisovatel (9. března 1930, Slezská Ostrava – 2. března 2018, Garmisch-Partenkirchen) po maturitě nastoupil na místo redaktora do deníku Mladá fronta; v roce 1951 byl odveden k „černým baronům“, kde se zapletl do připravovaného útěku, který nakonec vyzradil. Od roku 1953 pak působil v několika okresních a podnikových novinách. V letech 1956–1958 byl redaktorem Československého rozhlasu v Plzni a dálkově studoval novinářsko-osvětovou střední školu v Praze. Od roku 1960 vystřídal řadu dělnických profesí: pracoval jako horník, pomocný dělník, brusič a později jako řidič; po uvolnění režimu v roce 1968 se stal redaktorem nakladatelství Profil v Ostravě; o rok později byl zadržen a odsouzen na 18 měsíců vězení. Po propuštění byl vystaven neustálému tlaku Státní tajné bezpečnosti. Od roku 1974 žije s rodinou v Mnichově; do roku 1994 pracoval jako lektor nakladatelství Fischer Verlag. Překládal do němčiny českou prózu i básně: Mikulášek, Procházková, Rotrekl, Skácel, Vaculík.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.