Paměť je vždy selektivní. Rozhovor se Sofijí Andruhovyč

Ukrajinská spisovatelka Sofiia Andruhovč ve svém monumentálním románu Amadoka zkoumá historické trauma, identitu a způsoby, jakými si pamatujeme či zapomínáme minulost. Kniha propojuje osudy  svých hrdinů s dějinami Ukrajiny, sahajícími od stalinistických represí až po současný válečný konflikt. O struktuře románu, významu paměti i výzvách překladu si se Sofií Andruhovyč povídal překladatel Petr Kalina.

Váš román Amadoka je rozsáhlý nejen fyzicky, ale i tematicky – pokrývá celé vrstvy ukrajinských dějin, osobních traumat i kulturní identity. Kde se vlastně zrodil první impuls k jeho napsání?

Amadoka pro mě byla dlouhou cestou. Prvotním impulzem nebyl konkrétní příběh, ale spíše soubor pocitů a otázek, které se mi vracely. Jde o otázky paměti – jak se vytváří, jak mizí, co si vědomě uchováváme a co naopak potlačujeme. Ukrajinská historie je plná momentů, kdy byly celé epochy násilně vymazány, a mně zajímalo, co to dělá s jednotlivcem i se společností jako celkem. Téma traumatu, ztracené identity a neexistujícího příběhu – to všechno se propojilo do jednoho obrazu.

Název knihy odkazuje na bájné jezero Amadoka, které se mělo kdysi rozkládat na území dnešní Ukrajiny, ale zcela zmizelo. Je pro vás tento motiv spíše metaforou, nebo vás zajímá i doslovný historický kontext této legendy?

Obojí. Když jsem poprvé narazila na zmínky o Amadoce v historických pramenech, fascinovalo mě to. Představa, že něco tak obrovského, jako je jezero, může zcela zmizet, je pro mě dokonalým symbolem zapomenuté historie. To je ale jen jeden aspekt. Druhý je hlubší – jde o koncept paměti jako něčeho, co se neustále mění, co se může ztratit, ale také znovu objevit. Paměť je vždy selektivní, ať už individuální, nebo kolektivní. Právě literatura nám umožňuje rozšířit její hranice a vracet do ní to, co bylo vytěsněno.

Román sleduje několik příběhových rovin – od osudu hlavního hrdiny, který po těžkém zranění ztratil paměť, přes osudy ukrajinských intelektuálů za sovětských represí až po holokaust. Jak jste tyto různé vrstvy skládala dohromady?

Struktura mi dlouho vrtala hlavou. Měla jsem vizi knihy jako mozaiky, kde jednotlivé fragmenty vytvářejí celek, ale zároveň každá část funguje i samostatně. Chtěla jsem, aby se čtenář mohl do románu ponořit z různých úhlů, stejně jako se naše paměť skládá z útržků a vzpomínek, které se postupně skládají dohromady. Jednou z klíčových inspirací byl i způsob, jakým lidé rekonstruují své vlastní příběhy. Hlavní hrdina, který ztratil paměť, je v určitém smyslu metaforou pro Ukrajinu – musí se znovu najít, pochopit, kým vlastně je. A právě historické kapitoly, například o represích v době stalinských čistek nebo o holokaustu, jsou zásadními body, které dodávají kontext.

Jak jste se vyrovnávala s faktem, že některé z těchto historických kapitol jsou dodnes citlivým tématem? Bylo něco, co vás při psaní zvlášť zasáhlo?

Ano, mnoho věcí. Například při studiu archivních materiálů o stalinských represích jsem narazila na osudy lidí, kteří byli vězněni, mučeni a nakonec zavražděni jen proto, že psali poezii, překládali knihy nebo se zajímali o svou kulturu. Byly to příběhy, které jsem předtím neznala, a přitom jsou zásadní pro pochopení ukrajinské identity. Podobně silné pro mě bylo psaní pasáží o holokaustu na Ukrajině. Jde o kapitolu dějin, která v mnoha ohledech zůstává zastřená mlčením, a přitom se odehrávala přímo v našich městech a vesnicích. Bylo pro mě důležité zachytit tuto historickou vrstvu bez patosu, ale s respektem k jednotlivým příběhům.

Překládat Amadoku do češtiny byla velká výzva – nejen kvůli její délce, ale i kvůli složitému stylu a vrstvení jazykových rovin. Jak se díváte na překlady svých knih? Máte k nim aktivní přístup, nebo necháváte překladatelům volnou ruku?

Překlady vnímám jako druhou existenci knihy. Každý jazyk přináší nové významy a nový rytmus. Proto považuji roli překladatele za naprosto klíčovou – není to jen převod slov, ale přetvoření celé atmosféry a dynamiky textu. Vím, že Amadoka výzvou být musela, a vážím si práce, kterou jste na jejím překladu odvedl. Český jazyk má svou specifickou hudebnost, která je jiná než ukrajinština, ale zároveň je blízká v tom, jak dokáže pracovat s emocemi.

Myslíte si, že český čtenář vnímá váš román jinak než ukrajinský?

To mě velmi zajímá. Myslím si, že český čtenář bude možná překvapený některými paralelami mezi našimi historiemi – například zkušenostmi s totalitní mocí nebo tím, jak se vyrovnáváme s vlastní minulostí. Česká literatura má hlubokou tradici reflexe historie, a proto věřím, že si čtenáři k Amadoce najdou svou cestu.

Na závěr – pracujete už na něčem novém, nebo si po Amadoce dáváte pauzu?

Amadoka byla pro mě obrovským projektem, takže jsem si po jejím dokončení musela dát pauzu. Ale psaní je proces, který nikdy úplně nekončí. Mám několik nových nápadů a postupně se k nim vracím. Nechci spěchat – každá kniha si musí najít svůj čas.
 

Ptal se Petr Kalina
 

Sofija Andruchovyč
Narodila se v roce 1982 v Ivano-Frankivsku. Autorka románů Losos (2007), Felix Austria (2014, česky 2017) a Amadoka (2020, česky 2024). Její druhá kniha z ní učinila mezinárodní literární hvězdu: překlady do řady jazyků, literární ceny, zájem divadla a filmu. Vedle románové tvorby se věnuje i literatuře pro děti, žurnalistice a překladu z polštiny a angličtiny. Patří mezi nejznámější ukrajinské spisovatelky současnosti, ve svých knihách propojuje historické události s osobními příběhy a nadčasovými otázkami identity a paměti.

Petr Kalina
Narozen 1978 v Brně, vystudoval hudební vědu a ukrajinistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde pusobí jako odborný asistent. Z ukrajinštiny překládá prózu i poezii a za své dosavadní překlady byl na Ukrajině opakovaně oceněn (např. Gogolova cena, 2016; Skovorodova cena, 2017; Cena Serhije Vasylkivského, 2020) a roku 2015 byl jmenován akademikem Mezinárodní literárně-umělecké akademie Ukrajiny. Jako muzikolog odborně reflektuje nejruznejší aspekty hudby slovanských národů. Na své domovské fakultě je garantem studijního programu Ukrajinská studia.