Američan v Paříži, nadto začínající spisovatel – jaký stokrát ohraný příběh, a to již nejméně od časů Roberta Williama Chamberse (Murgerovým Životem bohémy inspirovaný román Ve čtvrti z roku 1894).

Tohoto nebezpečí si je nicméně autor James Frey dobře vědom – sám se vydává po stopách Henryho Millera (který se v novele Černé jaro vydal po stopách Marcela Prousta) a na své pařížské pouti prožívá všechna předem očekávatelná klišé: bagety, vínko, kavárny, památky, hřbitovy… až po setkání s tajemnou dívkou, ale prožívá je jinak, neboť Frey s podobným „očekáváním“ pracuje.

Dokonce i tradiční bohémská pitka působí v jeho podání neotřele (pokusili jsme se její atmosféru na záznamu reprodukovat).

Paříž a spisovatelské peripetie však nejsou zápletkou románu Katerina, tou je vztah s eponymní tajemnou dívkou, který začal a skončil v roce oné pařížské epifanie a náhle, po čtvrt století, se díky (nebo kvůli) kratičké zprávě na sociální síti opět vynořil.

James Frey svůj fiktivní příběh proložil událostmi z vlastního pařížského pobytu – kritici se shodují, že právě to dodává dílu věrohodnost (jako by nějaké věrohodnosti bylo zapotřebí).

Román je postaven na krátkých, hutných větách, což odpovídá trendu psát tak, aby se to dalo bez větších průtahů zfilmovat. Ale přiznávám, že při natáčení několika kruciálních scén na videorecensi nás napadlo, že by z toho vskutku mohl být náramný biják (třebaže ne v duchu Američana v Paříži s Genem Kellym). 

James Frey: Katerina (Domino, 2020; překl. Lucie Mikolajková)

 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.