Pavel Kašpar je brněnský moderátor, speaker, básník, grafik, textař, hudebník, fotograf, v řadě hudebních klubů i oblíbený Dj Casperro či zpěvák a kytarista kapely Prasklý Bachor. Ze všeho nejvíc je to takový renesančně laděný rocker bez slovutné tvrďácké imaginace a oplzlosti. V nakladatelství Dauphin vydal debut – sbírku veršů Chce se mi.
Jeho hlas je známý z Českého rozhlasu Brno, kde moderuje pořad Dobré ráno, Moravo. Na webu rozhlasu prozradil, co má na světě nejradši. „Cokoliv s mojí pestrou rodinou. Muzika, která šlape, učit se s pokorou novému, vidět a slyšet lahůdky života z mnoha pohledů. Dobří lidé okolo, se kterými si mám co říct. A tvořit, tvořit a tvořit, ať je to svíčková, poezie nebo jen tak rozdávat radost a dárky. Někdy i párky. S hořčicí a křenem.“
Básně Pavla Kašpara zní na papíře i v jeho originálním podání – školený hlas, mimika, i to dělá básníka. Píše zdánlivě velmi otevřeně, ale i poodhalené roušky intimity mají své hranice: přesně vycizelované okraje, za něž už své posluchače nebo čtenáře nepouští. A největší předností je, že básník Pavel Kašpar nepodléhá chmurám, zahání je jako mucholapka mouchy. Je ozdobou autorských čtení i „mítinků“ slam poetry.
V rozhovoru s Alenou Blažejovskou, který je k dohledání na adrese brno.rozhlas.cz, se hovoří i o literatuře a hudbě. „Poezii čtu strašně rád, v poslední době ji čtu hodně, ale mám rád i prózu. Kouzlo poezie objevuju vlastně až posledních letech. Hudbu mám možná ještě radši než literaturu, ta mě provází od základky. První kapelu jsem zakládal už v sedmé třídě a od té doby jsem muziku neopustil. Baví mě hraní v kapelách a baví mě hlavně tvořit nové věci, psát vlastní písničky. Na úplném počátku jsem hrál s kapelou Prasklý bachor, pak to byla dlouhá kariéra s kapelou Hraczki nebo s kapelou Motejl.“
„Když jsem se začal o poezii a básníky zajímat, přivedla mě k tomu skupina Vítrholc. Ať už ústy Karla Škrabala, nebo Dalibora Maňase, setkal jsem se s tím, že psát by se dalo i jinak. I když už dříve jsem psal písničkové texty.“
Mnohé Kašparovy básně mají blízko k aforismům. I když nejsou tak krátké, píše se na brno.rozhlas.cz. „Patetický jsem být nechtěl, a proto někdy, když píšu o svých pocitech, které třeba nebývají úplně nejveselejší, sahám po těch prostředcích, které ironie a sarkasmus nabízí. A beru to jako zlehčení, abych se nezačal utápět v nějakých bolestných, sentimentálních vzpomínkách. Ale není to jenom o bolesti, je to i o lásce a o radosti, i když mnohdy napsané tak, že to tak nemusí na první dojem vyznít.“
V rozhovoru pustil čtenáře i do procesu psaní, k sobě domů. „Často předčítám doma své ženě a podle jejích reakcí poznám, jestli jsem se trefil, nebo ne,“ vysvětlil, proč se v některých jeho verších objevují i sprostá slova.
„Jako dítě jsem četl, pak mě to v době puberty trošku přešlo, a pak jsem se k literatuře zase vrátil. Čím jsem starší, tím čtu raději, ale paradoxně na to teď mám míň času,“ přiznal s tím, že čte hlavně poezii. „Zaujaly mě verše Marie Šťastné, Ondřeje Hanuse a z klasických českých básníků mám moc rád tvorbu Miroslava Holuba nebo Ivana Wernische.“
doporučujeme
Komentáře z Facebooku
Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.