Petra Dvořáková vydala řadu knih nejen pro dospělé a patří ke stálicím tuzemské literární scény. Spisovatelka se narodila v roce 1977 a za knihu Proměněné sny (2006) získala cenu Magnesia Litera. Napsala také Já jsem hlad (2009) a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro malé čtenáře napsala Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017).

Její romány Dědina (2018) a Chirurg (2019) se zařadily mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly české prózy.

V nakladatelství Host vydala v roce 2020 Vrány, příběh Báry, která chodí na základní školu, má výtvarné nadání a zároveň se potýká s nepochopením u rodiny, učitelů i vrstevníků. „Vrány ve skutečnosti vznikly už před Chirurgem a to psaní bylo spíš hodně vypjaté a tím i vyčerpávající. Psala jsem je něco přes rok, s dlouhými pauzami, přemýšlením a námahou. To téma je přece jen hodně náročné,“ uvedla pro Host o knize autorka.

Jako spisovatelka potřebuje ke každému tématu osobní zkušenost, vlastní poznání. „Když píšu, tak si žiju za tu postavu v jejím světě, zakusím její emoce a pak se zase pěkně bezpečně vrátím do své reality a jsem dost ráda, že si můžu žít svůj spokojenej život…“ poznamenala v rozhovoru v Kavárně Host.

Podle Dvořákové potřebuje každý dobrý text něco navíc. „Při psaní prózy se spoustu věcí můžeš naučit — třeba právě uhlídat atmosféru nebo gradovat napětí a řadu dalších věcí. Problém ale je, že to samo o sobě ještě neudělá dobrý text. Sama se setkávám s texty jiných autorů, kde vidím, že dodrželi všechna pravidla tvůrčího psaní, ale stejně to nějak nefunguje,“ řekla Radkovi Štěpánkovi v hostovské Kavárně.

„Vybírám si témata, která mě samotnou zajímají,“ popsala na rádiu Vltava. Při psaní se vžívá do svých postav. „Je to těžké, a ne s každou postavou to jde. Samotnou by mě zajímalo, jak se mi to děje, že dokážu za postavu cítit. Problém ale bývá s návratem do reality. Emoce postavy ve mně dlouho přežívají.“

Psát začala Petra Dvořáková v době, kdy chodila za nemocným dítětem do nemocnice. „Já chtěla sesbírat rozhovory s věřícími, kteří prožili něco podobného. Tehdy mi to hodně pomohlo. Kniha se z toho stala vlastně náhodou,“ říká spisovatelka, která si píše deník. „Až jednou umřu, tak musí zmizet. Já si do něj totiž píšu jen věci, které mě stresují a mohlo by to pak vypadat, že jsem měla permanentní depku.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.