Osobitou tváří tuzemské literární scény je Petra Hůlová. Narodila se v roce 1979 v Praze, absolvovala kulturologii a mongolistiku na pražské FF UK. Psalo se o ní jako o autorce bestsellerů. Debutovala románem Paměť mojí babičce (2003), za který získala Magnesii literu (objev roku). S novelou Umělohmotný třípokoj (2006) uspěla v Ceně Jiřího Ortena, román Stanice Tajga (2008) jí vynesla Cenu Josefa Škvoreckého a přicházela další ocenění.

Věnuje se také divadlu, publicistice (Respekt, Radio Wawe), zapojila se do provozování kavárny, překládá, nebo se „přepíná“ z role matky na spisovatelku. „Vždycky mi přišlo trapný psát o sobě, vždycky sem od toho co nejvíc zdrhala. Myslím, že často autoři začínaj tak, že prostě píšou o sobě a pak se od toho oprošťujou. U mě je to opačnej proces,“ přiznala na MAČi v roce 2013.

„‚Koukej, to je ona,‘ a macecha měla jako máma černý brejle, jen ještě větší, a za jednu ruku držela tlustýho Frantu, mýho budoucího nevlastního bratra, a za druhou ukňouranou Martu, moji budoucí nevlastní sestru, a máma řekla, že macecha vypadá jak násada od smetáku, a oba jsme se smáli hnusný zlodějce mýho táty. Máma říkala, že za tu zlodějskost může fotrova krize středního věku a že v jiný době by mu to neprošlo,“ napsala v románovém příběhu kluka (Zlodějka mýho táty), který se nevyrovnal s rozpadem své rodiny.

„Proč píšu? Nic jinýho mě vlastně nebaví, moc nic jinýho taky neumím. Asi by se dalo žít nějak jinak, možná by to vlastně bylo i jednodušší. Nějak to má veliký pro mě… charisma je blbej výraz, ale když prostě já sedim a přemejšlim si o věcech a nějak je zpracovávám literárně, tak to sou jedny z nejlepších momentů, který sem schopná zažít. Takže to je pro mě potěšení. I když někdy je to těžký. Nebo dycky,“ rozebrala v debatě po svém autorském čtení ma Měsíci autorského čtení v Brně.

Sklízela chválu i kritiku za svůj román Stručné dějiny Hnutí. „… ženy je také potřeba naučit nelpět na svém zevnějšku, stejně jako tomu, aby nebyly přitahovány k mužům na základě pofidérních věcí jako postavení a peníze,“ přečte si mimo jiné její čtenář. „Obnažené ženské tělo prodává v reklamě cokoli od jogurtů přes pneumatiky po pomazánky…“

„Svoji knížku jsem napsala ještě před touto kampaní, ale není to určitě náhoda, protože něco takového viselo ve vzduchu a tímto genderovým směrem byla obrácená obecná citlivost a pozornost,“ vysvětlila spisovatelka v pořadu ArtCafe na Českém rozhlase v souvislosti s kampaní MeToo.

„Já věřím, že idealismus má smysl. Na začátku každé změny je právě ideál. V dnešním světě patří větší moc obecně mužům a emancipačnímu hnutí jde o zvýšení podílu moci žen. Já se ale ptám, jestli někdy v dějinách někdo někomu svou moc postoupil dobrovolně, jestli je vůbec možné, aby se něco takového uskutečnilo bez faktického nebo symbolického násilí. To mě zajímá.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.