Piotr Paziński: Některé zkušenosti prostě nelze pochopit

- Polsko od moře k moři - 11. 02. 22

Prozaik, literární kritik a šéfredaktor měsíčníku o židovské kultuře Midraš – Piotr Paziński - patří ke „generaci vnuků“ polských Židů, kteří zažili hrůzy druhé světové války a také antisemitismus komunistických pohlavárů. Narodil se v roce 1973 ve Varšavě, vystudoval filozofii na Varšavské univerzitě.

Polský novinář, spisovatel, esejista, literární kritik a překladatel Paziński je autorem románů: "The Boarding House" (Nisza, 2010) a "Ptasie ulice" (Nisza, 2013). Zaobírá se literárním dílem Jamese Joyce: například Labyrint a strom (2005), Dublin s Odysseem (2008).

V roce 2009 obdržel cenu Paszport Polityki a v roce 2012 Evropskou literární cenu za „Pensjonat“. V letech 1992 až 1997 pracoval v zahraniční redakci Gazety Wyborczej.

Paziński se vydal po stopách svých předků, rozkrývá vrstvy paměti a zachycuje vzpomínky z dětství na zmizelý svět hašteřivých stařečků v románu Pensjonat (2009), vydaný česky pod názvem Letní byt. Také v poslední povídkové sbírce Ptasie ulice (2013) se vrací do dávného židovského světa. Opouští autobiografickou linii a rozvíjí několik příběhů spojených s dnes již neexistující předválečnou Varšavou.

Je rovněž autorem řady studií a esejí o literatuře. „Věřím, že jedině skrze literaturu lze zachránit mizející svět. Jako bytostný pesimista zároveň vím, že už takový znovu nevybudujeme. Odtud melancholie mých příběhů. Nikoli ale nostalgie, nechybí mi, co už je pryč,“ říká.

„Měl jsem všechno na talíři: rodina v Izraeli, osudy dalších příbuzných. Nikdo nic neskrýval, i když se snažili o holocaustu nemluvit. Místo toho se celou dobu snažili hovořit o předválečných časech…“ líčil své zkušenosti a pokračoval: „Byli to obvykle lidé se zkroucenými životy, nějakým způsobem rozbití, poznamenáni válkou. Nemusel jsem si to nutně uvědomovat, ale nějak jsem to cítil. Přítomnost stáří, nedostatek jejich vlastních vrstevníků...“

Podle spisovatele asimilace nikdy nic podstatného nevyřešila. „Asimilovaní Židé byli napadáni stejně jako ostatní. I Tuwim a Leśmian a jejich díla byla označovaná jako židovská. Freudova psychoanalýza nebo Einsteinova teorie relativity na tom byly podobně. Na druhé straně, pokud by nebylo asimilace, kterou se všichni ve velmi nepříznivých podmínkách snažili připojit k okolní většině, neměli bychom tolik kreativních lidí, kteří začínají od tradiční židovské civilizace, založené na judaismu, být většinou sekulární učenci, umělci… Takže můj skepticismus vůči asimilaci je jakýmsi závazkem zabývat se židovskými záležitostmi: literaturou polských Židů psanou v hebrejštině nebo jidiš, židovským osudem,“ vysvětluje.

„Nepředstírejte, že se můžete dostat do bot někoho, kdo sedí v úkrytu, nebo se právě chystá na Umschlagplatz. To by se nemělo dělat. Také proto, že tyto zkušenosti nelze pochopit,“ uzavírá.