Pyramydy dnů čili Povídky z Litvy. Rozhovor se spisovatelkou Dainou Opolskaitė

Když čtu texty Dainy Opolskaitė, mám pocit, jako bych nahlížel do pečlivě vybroušeného zrcadla, které odráží zdánlivě obyčejné lidské příběhy, ale zároveň odhaluje jejich nečekané hloubky. Autorka pracuje s jazykem s přesností řemeslníka, každý detail má svůj smysl, každé slovo svůj podtext. Její texty nejsou jen literární hrou, ale emocionálním ponorem do intimního a často bolestného světa mezilidských vztahů. Daina nepatří mezi spisovatele, kteří chrlí jednu knihu za druhou, ale přesto se v literatuře pohybuje sebevědomě, dobře si vědoma hodnoty svého díla.

Píšete povídky, to není v Litvě úplně obvyklé. Máte pocit, že rozvíjíte tradici, nebo spíše jdete proti proudu? Jaké cíle si v literatuře kladete?
Pokud je to opravdu tak, jak říkáte, pak mám pocit, že dnes hraji obě role. Možná se to zdá paradoxní, ale v dnešní době je to vlastně typická situace: pokud se snažíte zachovat klasickou formu, nevyhnutelně se stáváte součástí určité menšiny. A tím zároveň přitahujete pozornost, protože se pohybujete částečně proti proudu.
Když píšu jakýkoli text, nejvíce přemýšlím o jazyce – někdy dokonce o jediném slově. Jazyk knihy je pro mě klíčový: nejen co píšu, ale především jak to píšu. Jsem velmi precizní a dávám si čas na dlouhé úpravy, na „leštění“ textu. Už od dětství jsem citlivě reagovala na sílu slova – na nové, nikdy předtím neslyšené výrazy, ale i na slova, která do textu nezapadala, která byla použita nesprávně. Ta ve mně vyvolávala až fyzickou nelibost. Asi jsem vždycky měla velmi citlivý jazykový sluch. A když píšu, myslím i na čtenáře – na to, jak na ně slova a věty zapůsobí a co jimi chci vyjádřit.

Kterému z těchto dvou autorů dáváte přednost – George Saundersovi, experimentujícímu s literárními formami, nebo Alici Munroové, která si se svým stylem tak moc nehraje?
Mám ráda experimenty, ale také jednoduchý styl. Jsem otevřená všemu, co z literárního hlediska funguje. Nepřemýšlím nad tím, proč spisovatel volí určitou formu, pokud je to funkční a čtenáře to vtáhne. Když začnu číst knihu, zajímá mě jen jedno: jestli mě dokáže pohltit, jestli mě vtáhne do svého světa. To je pro mě hlavní kritérium dobré literatury.

Jak vypadá vaše čtenářství? Děláte si seznamy, čtete více knih najednou, nebo zůstáváte jen u jedné?
Moje čtení je spíše chaotické, ale možná je to tak nejlepší. Mám ráda svobodu a neřídím se žádnými seznamy – takové plánování by ve mně jen vyvolalo stres, že nestíhám číst vše, co bych chtěla. Ideální je samozřejmě číst jednu knihu, která vás naprosto pohltí. Takové zážitky ale nejsou časté. Častěji čtu několik knih najednou podle nálady a momentální potřeby. Některé knihy čtu proto, že si chci vytvořit vlastní názor a zažít je na vlastní kůži. Mezi autory, kteří mě ovlivnili, patří Michael Cunningham, Virginia Woolfová, Torgny Lindgren, Ray Bradbury nebo Frank McCourt.

Jaký je podle vás recept na dobrou knihu?
Nevím. Možná silný významový náboj a dobře znějící věta.

Jste učitelka. Nebojíte se, že vás tato profese při psaní nějak omezuje?
Upřímně? Tato otázka mě nikdy nenapadla. Představa, že by moje zaměstnání ovlivňovalo mou literární tvorbu, mi přijde zvláštní. Pokud bych například pekla koláče, musela bych se bát psát o jídle? Jako učitelka si mohu psát, co chci, a cítit při tom, co chci. To je moje vnitřní svoboda a mám na ni právo.

Jak reaguje vaše okolí na to, že jste spisovatelka?
Moje rodina na to nereaguje vůbec – a za to jsem opravdu vděčná.

Ptal se Vítězslav Mikeš

Daina Opolskaitė
Litevská spisovatelka, narozena 1979. Na univerzitě ve Vilniusu vystudovala litevskou filologii, nyní vyučuje na střední škole ve svém rodném městě a věnuje se psaní. Debutovala povídkovou knihou Drožlės (Piliny, 2000). Vydala několik oceňovaných románů pro mládež. Za svou druhou povídkovou sbírku Dienų piramidės (Pyramidy dnů, 2019) obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Ve svých knihách pro mládež i povídkách zkoumá spletitost mezilidských vztahů a niterné pochody svých postav. Velký důraz klade při psaní na jazyk a pečlivě volí každé slovo: „Při psaní myslím i na své čtenáře – na to, jak na ně každé slovo nebo věta zapůsobí a co jimi chci vyjádřit.“

Vítězslav Mikeš
Narozen 1977, vystudoval muzikologii na FF UP v Olomouci, absolvoval několik semestrů na FF UK v Praze v oborech litevská a ruská filologie, opakovaně pobýval na několikaměsíčních studijních stážích na Vilniuské univerzitě. Doktorské studium na FF UK završil obhajobou disertace na téma Hudba a text v dílech Broniuse Kutavičiuse a Sigitase Gedy. Věnuje se publicistice (pořady pro Český rozhlas Vltava, texty pro periodika Harmonie, HIS Voice, Czech Music, Opus musicum, A2 atd.). Od roku 2012 dramaturg Filharmonie Brno a festivalu Moravský podzim. V rámci svého hlavního profesního zaměření i mimo ně rád šírí povědomí o Litvě a litevské kultuře, což zahrnuje též překlady z litevštiny. Za překlad románu Undinė Radzevičiūtė Ryby a draci byl v roce 2023 nominován na cenu Magnesia litera. V červnu 2018 obdržel odtehdejší litevské prezidentky Dalii Grybauskaitė řád „Za zásluhy Litvě“ — Rytířský kříž.