Róbert Gál napsal řadu knih na pomezí poezie a prózy a jeho texty vyšly v několika mezinárodních antologiích. Kromě psaní a příležitostného překládání se věnuje také performance, včetně hudebně-vokálních vystoupení.

Narodil se v roce 1968 v Bratislavě, od roku 1991 žije v Praze, kde studoval filozofii a sociologii na Karlově univerzitě. Pracoval jako dramaturg a redaktor. "O Poľsku toho veľa neviem. Môžem si preto dovoliť rozohrať týmto mémom hru predstavivosti a nepriamo vydedukovať obsah podľa kritérií formy. Geografická rozloha, mäkkosť a nám Slovákom veľmi dobrá zrozumiteľnosť jazyka, obrovský knižný trh," napsal v roce 2012 pro Měsíc autorského čtení. Ve Vašich pozdějších knihách je ale patrný posun k hutnějším a zároveň obsáhlejším textům…

"Když mluvím o světě, často mluvím více o sobě – v tom jsem možná ovlivněn existenciálním filosofováním. Někdy nevidím rozdíl mezi tím, co je svět a co vnímám já jako svět. Když píšu, většinou je to pod vlivem permanentní inspirace, to znamená, že nemám čas přemýšlet nad každým slovem – věty v daném okamžiku formuluji úplně přesně a nezajímá mě, jestli jsou to pravdy, nebo lži," prozradil v rozhovru Václavovi Kovářovi.

"Člověk může někdy mlčením křičet a naopak. Věci se prolínají, záleží to na konkrétním momentu, konkrétní situaci. Téma mlčení mne zajímá, je relevantní, stejně jako je téma hluku, což jsou protiklady – mlčení a hluk, mlčení a křik. Léta jsem intenzivně poslouchal avantgardní hudbu – takzvaný noise, poslouchal jsem Johna Zorna, který kromě free jazzu používá i hluk. Hluk mne fascinuje právě v protikladu k tichu nebo mlčení. A pak je tady vztah mlčení a ticha," přiznal dále.

"Snažím se ale revoltovat také proti stereotypům ve společnosti zažitým, rebeluji proti všeobecným představám, jak se má psát, přemýšlet a vůbec žít. Myslím, že naše generace, tedy generace lidí, kteří zažili revoluci, když jim bylo kolem dvaceti, má to štěstí – nebo smůlu –, že ve většině svého produktivního života nemusí rebelovat vůči žádnému zrůdnému režimu, jakým byl komunismus. Dnes se pěstuje jiný typ rebelie, než se provozoval v době, kdy lidé jako Václav Havel nebo Ivan Martin Jirous seděli ve vězení. Dnešní formy rebelie jsou sofistikovanější. Tím, že jsme zažili "sametovou revoluci", jsme byli vlastně zpacifikováni v přirozené potřebě rebelanství, neboť režim padl, a tím jsme ztratili motivaci k autentické politické rebelii. Naše rebelie pak byly jakoby srandičky," vysvětlil v rozhovoru.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.