Rodinné vztahy nejsou nikdy černobílé. Rozhovor s Helgou Flatlandovou

Norská spisovatelka Helga Flatlandová ve svém románu Každý chce domů, nikdo zpátky zkoumá dynamiku rodinných vztahů, složitost návratů domů a otázky, které se v nás usazují po celý život. Jak moc nás formuje prostředí, ze kterého pocházíme? Jakou roli hrají očekávání druhých? A proč si někdy nejsme nejbližší právě s těmi, kdo nás znají nejdéle? O těchto tématech, ale i o psaní samotném si s Helgou Flatlandovou povídala překladatelka Miluše Juříčková.

Helgo, váš román Každý chce domů, nikdo zpátky je křehký a zároveň velmi intenzivní příběh. Co bylo prvním impulzem k jeho napsání?
Vždycky mě fascinovala dynamika rodinných vztahů – ta jemná síť pocitů, očekávání a nevyřčených slov, která mezi námi existuje. Chtěla jsem napsat příběh o tom, jak složité může být návrat „domů“, protože domov není jen místo, ale i soubor emocí, vzpomínek a vztahů, které se neustále proměňují. Zajímalo mě, jak rozdílně může každý člen rodiny vnímat stejné události a jak minulost utváří naši přítomnost.

Váš styl je úsporný, ale přesto má silný emoční dopad. Jak důležitá je pro vás jazyková střídmost?
Je pro mě zásadní. Věřím, že síla příběhu často spočívá v tom, co není řečeno přímo. Snažím se psát tak, aby čtenář cítil napětí mezi slovy, mezi řádky. V životě se přece málokdy vyjadřujeme jednoznačně – mluvíme v náznacích, mlčíme, odcházíme od tématu. A právě v těchto momentech často spočívá skutečný význam.

Rodinné vztahy jsou středobodem vaší knihy. Myslíte, že existuje nějaký univerzální model rodiny, který se opakuje napříč kulturami?
Myslím, že každá rodina je unikátní, ale některé vzorce jsou univerzální. Například vztah mezi rodiči a dětmi – potřeba uznání, přijetí, lásky, ale zároveň snaha osamostatnit se a najít vlastní cestu. To jsou témata, která se opakují v různých kulturách, jen se vyjadřují jinými způsoby. Co je v jedné kultuře nevyřčené, může být v jiné velmi otevřené. Ale podstata zůstává stejná – každý se nějakým způsobem snaží pochopit své místo v rodině.

V knize se hodně zabýváte návratem domů. Co podle vás způsobuje, že návraty jsou často tak složité?
Protože když se vracíme, očekáváme, že najdeme něco, co jsme kdysi znali. Ale mezitím se změnilo nejen to místo, ale i my sami. Návraty nás nutí konfrontovat se s tím, kým jsme byli a kým jsme se stali. A někdy je těžké si přiznat, že některé věci už nemůžeme dostat zpět.

Při překladu jsem si všimla, jak moc pracujete s podtextem a nevysloveným napětím mezi postavami. Jak takové scény vznikají?
Často vycházím ze skutečných situací, které jsem zažila nebo pozorovala. Zajímá mě, jak lidé komunikují, jak se míjejí ve svých očekáváních. Někdy se snažíme říct něco důležitého, ale skončíme u banálních rozhovorů o počasí. Takové momenty jsou pro mě fascinující – právě v nich se odehrává podstata vztahů.

Myslíte, že čeští čtenáři najdou v příběhu něco, co je osloví?
Určitě. Rodinné vztahy, návraty, snaha porozumět svým blízkým – to jsou univerzální témata. Navíc si myslím, že česká literatura má bohatou tradici v zobrazování mezilidských vztahů, takže čtenáři budou možná vnímat určité podobnosti se svou vlastní literární tradicí.

Máte při psaní nějaké rituály? Jak vypadá váš tvůrčí proces?
Nejsem typ autora, který by si stanovil pevné hodiny na psaní. Spíš si nechávám příběh zrát, dlouho o něm přemýšlím. Když začnu psát, většinou už mám jasnou představu o atmosféře a postavách. A pak je to hodně o trpělivosti – škrtání, přepisování, hledání toho správného tónu.

Na čem teď pracujete? Připravujete nový román?
Ano, pracuji na novém projektu, ale zatím o něm nechci moc mluvit. Mohu ale prozradit, že se opět věnuji vztahům, i když tentokrát v trochu jiném kontextu. Psaní je pro mě proces objevování, takže sama jsem zvědavá, kam mě příběh zavede.

Ptala se Miluše Juříčková

Helga Flatlandová, narozena 1984, je řazena mezi nejvýraznější norské spisovatelky současnosti. Narodila se 16. září 1984 ve vesnici Flatdal v kraji Telemark, žije v Oslu, pracuje v reklamě. Debutovala ve svých šestadvaceti letech románem Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď. Díky prvotině, která je zároveň prvním dílem úspěšné trilogie, patří v Norsku mezi spisovatelské hvězdy první velikosti. Kritika nešetří chválou a uvádí v souvislosti s jejími romány výraz „nová vážnost“. Čtenáři oceňují autorčin výrazný styl a způsob, jakým zachycuje psychologii svých postav.

Miluše Juříčková
Narozena 1956 v Brně, působí přes tři desetiletí jako pedagožka na Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vyučuje norskou a skandinávskou literaturu, řada jejích studentů a studentek se dala na překladatelskou dráhu nebo pracuje v zahraničí.  Intenzivní kontakty s norskými univerzitami a kulturními institucemi jsou inspirací pro nejrůznější mezinárodní projekty, na nichž se podílí. Překládá moderní norskou literaturu, ve své badatelské činnosti se zaměřuje na norsko-české kontakty v dějinách i současnosti.