Roman Szpuk: „Ze dne na den jsem přestal rozumět světu

- Kámen, chorál, tkaničky - 31. 05. 22

Roman Szpuk se narodil v roce 1960 v Teplicích. Básník, prozaik, publicista pochází z česko-německo-polsko-ukrajinské rodiny. Studoval, ale nedostudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, poté vystřídal zaměstnání jako figurant v Lesoprojektu Teplice, noční hlídač kravínů v Bohumilicích, strážce Chráněné krajinné oblasti Šumava. Nyní pracuje na meteorologické stanici Churáňov.

Spoluzakládal literární Skupinu XXVI. Vydal na dvacet knížek, zejména sbírek poezie, například Otisky dlaní (1990), Ohrožen skřivanem (1994), Silentio pro smíšený sbor (2009), Kámen v botě (2012), Chraplavé chorály (2013) a A zavaž si tkaničky (2016).

„Člověk je docela malá věc, ale něčím hrozně podstatná. I ve 21. století se do člověka vejde krása, radost, humor i vážné věci. O takového člověka by literatura neustále měla pečovat. Náš host to dělá a myslím, že výborně,“ uvedl vystoupení básníka Romana Szpuka ostravský konferenciér Jakub Chrobák na Měsíci autorského čtení v roce 2017.

„Tulák Szpuk v sobě nezapře romantického rozervance a citlivého básníka. Skrze výtvarné, hudební, teologické i meteorologické termíny reflektuje silné okamžiky v divoké přírodě, kam vyráží v jakémkoliv počasí a roční době. Zaměřuje se na tišší a hlubší stránku lidského bytí,“ napsaly zase o Romanu Szpukovi Literární noviny.

Na MAČi předčítal ze svých lyricko-meteorologických deníkově laděných knih Chraplavé chorály a A zavaž si tkaničky. „Já jsem jednu dobu se intenzivně zajímal o haiku, což je vlastně sledování života, jaký je, bez těch západních metafor a metonymií... Člověk přesně pojmenuje to, co je, a je v tom zároveň ale přesah. Takhle jsem psal i todle,“ prozradil autor.

„Pohybuju se ve stále stejných místech. Kromě toho psaní ještě kreslím uhlem a tak, a to všechno jsou stejný věci. Jsem tady po dlouhý době na cestě. Jinak jsem furt někde zalezlej, spím po lesích. Já spím hodně venku pod širákem, kde se dá, nebo v ruinách starejch...“

Diváky zajímalo, zda někdy nocoval i v Boubíně. „Do Boubínskýho pralesa se nedá vlízt. Ale je tam ještě jeden prales, Milešický, ten malý, a tam jsem často, no, tam prostě se dá přelízt plot, nehlídaj ho tolik,“ rozesmál Szpuk publikum. „Já si chodím, kde chci, protože jsem tam doma.“

Básník a meteorolog Szpuk zaujal svým způsobem života Aleše Palána, který ho představil jako jednoho ze šumavských samotářů v bestselleru Raději zešílet v divočině. „Kvůli psaní poezie jsem chtěl mít čistou hlavu, a to by při náročnější práci nešlo. Nakonec jsem se dostal na Churáňov a jsem rád. Mám klidné zaměstnání, což je v dnešní hektické době vzácnost,“ uvedl v rozhovoru pro Literární noviny.

„Jsem samouk, ale baví mě to. Kresba a grafika mi odlehčují od slov,“ řekl ve Vizitce na Rádiu Vltava.

„Rád chodím na místa, kde není moc turistů, třeba i v noci nebo ve vánici. To poznání jako by bylo na dosah, ale stále tomu něco chybí. Nejblíž mu bývám nad ránem, když se chýlí noc. A pak taky při poslechu hudby. V roce 1982 jsem jel na kole do Krušných hor, v uších mi zněly Bachovy chorály a já měl pocit, jako by se kolem probouzely hlasy lidí, kteří tu dřív žili,“ popsal v pořadu.

Ve Vizitce mluvil i o pobytu na psychiatrii v Českých Budějovicích. „Ze dne na den jsem přestal rozumět světu. Našlapoval jsem po chodníku a hledal pevnou půdu pod nohama. Zvláštní je, že jak tento stav přišel ze dne na den, stejně i odešel. To už jsem byl z psychiatrie venku. Jednou večer jsem seděl v kostele, modlil jsem se adoraci a najednou to bylo pryč. Byl to problém duchovního rázu,“ popsal.