Şebnem İşigüzel je turecká prozaička a esejistka, narozená v roce 1973 v Yalově na pobřeží Marmarského moře. Ve dvaceti letech debutovala sbírkou povídek Hanene Ay Doğacak (Do tvého domu vstoupí Měsíc) – a v Turecku se rozvinulo detektivní pátrání po skutečném autorovi knížky. Mnozí totiž odmítali uvěřit, že kontroverzní titul nenapsal pod pseudonymem jiný, už zavedený autor.

Část nákladu úřady zkonfiskovaly, později byl umožněn prodej pouze osobám starším osmnácti let.

„Ve své první knize píšu například o incestu, který společnost považuje za odporný. Popisuji tu ovšem jevy, které se ženám a dětem stávají, skrytě se dějí, ale nikdo za ně neskládá účty,“ říká autorka.

„Odvaha je stejně důležitá jako samotné psaní. Nebojím se kritizovat společnost a její špatné tradice. Kdybychom byli společenstvím zbabělců, neměli bychom dnes jiné knihy než svaté texty,“ zní odvážný výrok.

Její debut navzdory potížím s úřady získal prestižní tureckou literární Cenu Yunuse Nadiho za povídku.

Následovaly další tituly: povídky, eseje, knihy pro děti a také sedm románů – Çöplük (Smetiště), Kirpiklerimin Gölgesi (Stín mých řas) nebo Gözyaşı Konağı: Ada 1876 (Slzavý dům: Ostrov 1876).

„Koncept ‚štěstí‘ se v podstatě nezměnil, je jako mělký a bezpečný přístav. ‚Neštěstí‘ je hluboká studna: Nenaleznete dno. Když se na to dívám jako spisovatelka, štěstí je monotónní pocit, že hrdina právě vstal,“ umí vysvětlit. „Takže je zajímavější mluvit o nespokojenosti. Stejně jako mi připadá zajímavější sledovat ošklivost. Podíváte se na krásu, ona vás pohltí, ale nemůžete odolat ošklivosti.“ 

„Přestože se řada věcí změnila, sociální úloha žen je stále špatná. Ta nerovnost mezi muži a ženami je tak zřejmá a dominantní… Je důležité přemýšlet o tom, co je to ta žena, pochopit to a teprve pak třeba vznášet soudy. Většinou stačí jen slovo.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.