Stanislav Beran: Poezie na rozdíl od prózy přestala hledat univerzálního čtenáře

- Povídka - 12. 02. 24

Do literatury Stanislav Beran (ročník 1977) vstoupil povídkovým souborem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007). Ihned se svým úsporným stylem zařadil mezi autory jako Jan Balabán či jiný Jihočech Jiří Hájíček.

Absolvoval český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal novelu Hliněné dny (2010), soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016).

V nakladatelství Odeon mu v roce 2019 vyšla novela Kocovina. V Hostu o čtyři roky později Schrödingerův hotel. Je také autorem knížky pro děti Ztracený v povětří (2023).

Povídky má autor rád, protože jsou krátké. „Jsou pro mě snadnější, protože jsou kratší. Asi je to dáno tím, že jsem netrpělivý člověk, takže rozsah povídky je pro mě nejvhodnější. Ve chvíli, kdy ji začínám psát, už vidím na konec.“

„Česká poezie na rozdíl od prózy přestala hledat univerzálního čtenáře, kterému je třeba za každou cenu vycházet vstříc,“ řekl spisovatel Stanislav Beran Hostu před jedním ze svých čtení na Měsíci autorského čtení.

„Jako čtenáře mě poezie zajímá dlouhodobě, nicméně v posledních několika letech jsem v ní našel jakési znovuprobuzené intenzivní zalíbení. Možná je to způsobené pestrostí, kterou na rozdíl od současné prózy skýtá. Kromě toho oceňuju postoj básnířek a básníků ke čtenářské obci. Poezie se v tomhle směru sympatickým způsobem zbavila snahy o hledání univerzálního čtenáře, jemuž je potřeba vycházet snad za každou cenu vstříc, což je nemoc, kterou právě próza trpí. Básníci nekrmí společenské rubriky a jejich čtenáři jsou relativně malá skupina, navíc výrazně kritická. Nakladatelé jsou naštěstí stále ochotní poezii vydávat a já bych jim rád touhle cestou poděkoval.“