Básnířka, prozaička, dramatička, textařka, publicistka a esejistka Svatava Antošová se narodila v roce 1957 v Teplicích. Absolvovala Střední knihovnickou školu v Praze; poté pracovala jako knihovnice, dělnice, brusička a redaktorka (Český rozhlas, vydavatelství Hearst-Stratosféra, literární časopis Tvar).

Autorsky vyrostla z undergroundu a přes opojení avantgardami, od patafyziky k surrealismu, dospěla ke svébytné verzi imaginativního psaní, kde rezonuje jak konkrétní krajina severních Čech, tak její niterná, osobní zkušenost.

V roce 2023 vyšel pod názvem Sázení ohně výbor z jejího celoživotního básnického díla. „S nálepkou ‚lesbická básnířka‘ mám problém, protože přebíjí všechno ostatní, co jsem kdy napsala. Každého zajímá jen tohle, přitom moje poezie má mnohem širší záběr,“ postěžovala si v rozhovoru s Petrem Nagyem v Hostu on-line.

Umělkyně je dlouholetou členkou literární Skupiny XXVI, kterou založil básník Roman Szpuk v roce 1983 v Jizerských horách. „Drží nás pohromadě přátelství, které za ta dlouhá léta vzniklo a upevnilo se, a taky respekt a úcta k tvorbě druhého, upřímná snaha pochopit, jak se ten druhý dívá na svět, co si z něj pro svou tvorbu bere a co naopak odmítá, jak se on sám díky ní proměňuje a jak tím obohacuje ostatní,“ přiblížila její fungování s tím, že v současnosti již nevyvíjí žádné aktivity.

Antašová uveřejnila dopis Ivana Diviše z července 1998, ve kterém mimo jiné napsal: „Jak snesla tvoje mladá hlava tolik zoufalství, zoufalství oprávněného. Ale Tvoje ingenium Tě chrání a chránit bude.“ Ostatně, na stránkách Skupiny XXVI vydala i další dopis - ZDE.

„Provokovat a šokovat nebyl můj úmysl. Ale dostaly se ke mně reakce typu: Proč je tam tolik sprostých slov? Ta autorka je taky tak sprostá? Týkaly se prózy Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. Inu, klasická zkratka — když mluví sprostě postavy v knize, je sprostá i autorka, to dá přece rozum, že. Jenže já chtěla zachytit prostředí, v kterém jsem se tehdy pohybovala, autenticky, bez přikrášlování,“ vysvětluje své prózy.

V současnosti Antašová píše uzavřené cykly básní, kdy jedna vyrůstá z té druhé. „Začala jsem s tím asi před třemi lety cyklem PERFORMANCE, který jsem věnovala Milanu Kozelkovi. Další tři, Hologram, Schellerhau a Eulentor – Soví brána, jsou mým osobním propátráváním odlehlých míst v Krušných horách, zejména na jejich německé straně, a taky propátráváním mého nitra. S přibývajícím věkem cítím, že se ve mně otevírají oblasti, o kterých jsem dřív neměla tušení. A tak se jimi toulám – a nestačím zírat,“ uvedla v rozhovoru pro Novinky.cz.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.