Sylva Fischerová: Jeden obraz nebo tónina báseň neudělá

- Novinka - 22. 09. 22

Sylva Fischerová se narodila v roce 1963 v Praze. Absolvovala klasickou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 1992 pracuje v Ústavu řeckých a latinských studií tamtéž.

Píše prózu (Pasáž, 2011), literaturu pro děti (Egbérie a Olténie, 2012), ale především poezii. Debutovala sbírkou Chvění závodních koní (1986), naposledy vydala titul Tady za rohem to všechno je (2011).

Poezie Sylvy Fischerové, „prohloubena prožitkem mateřství, reflexemi historickými, mytologickými i náboženskými, provázena obrazem milovaného Řecka, směřuje k metafyzickým otázkám, které jsou neseny touhou přesáhnout vlastní smrtelnost v návratu k nerozlišené podstatě lidského i božího“, uvažuje nad jejím dílem Vladimír Křivánek.

Nová próza Sylvy Fischerové Elza a muchomůrka je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů, stojí v anotaci díla, které vydalo nakladatelství Druhé město.

“Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst, a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom univerzálním. Novela Sylvy Fischerové je naprosto pozoruhodná a na malém prostoru skýtá mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy,” napsal o díle Petr A. Bílek.

V rozhovoru pro Katolický týdeník popsala, jak píše své básně. "Nápady přicházejí v různé podobě, jako obraz, slova, co nějak znějí, jako určitá nálada nebo myšlenka. Ale ze země to vydupat nelze. Samozřejmě jde taky o to, jak se s tím dál pracuje, protože jeden obraz nebo tónina báseň neudělá. Nutné je být sám k sobě velmi kritický, jinak jsme obklopeni tvorbou bez nápadu nebo s nápadem, který není dotažený. Takže nespěchám, musí se to nechat uležet, abych věděla, že to můžu pustit ven. A někdy mi to čekání a uležení trvá třeba dvacet let.”