Sylva Fischerová: Slovo má charakter a hledí na nás

- Novinka - 30. 05. 23

Sylva Fischerová se narodila 5. listopadu 1963 v Praze, kde bydlí, ale vyrůstala v Olomouci. Je to česká básnířka, prozaička a klasická filoložka. Studovala francouzštinu na jazykové škole v Brně, v roce 1983 začala studovat filozofii na Filozofické fakultě UK a fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, v roce 1985 přešla na klasickou filologii na FF UK, kde v roce 1991 absolvovala s diplomovou prací Problém jednoty areté u Platóna (na dialogu Prótagoras). Za studií se provdala za novináře a spisovatele Martina Komárka. Přednáší starou řeckou literaturu, náboženství a filosofii na Karlově univerzitě.

Je autorkou řady básnických sbírek, píše také povídky, romány a knihy pro děti. Za knižní rozhovor s filosofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (Praha 2011) obdržela Cenu Nadace českého literárního fondu. V roce 2018 se stala první básnířkou města Prahy.

Sylva Fischerová je dcerou českého filosofa a prvního poválečného rektora Univerzity Palackého Josefa Ludvíka Fischera a psycholožky Jarmily Fischerové (1926–1992). Byla nevlastní sestrou básnířky Violy Fischerové a švagrovou spisovatelů Karla Michala a Josefa Jedličky. Její dcera Ester Fischerová také píše poezii.

Brněnské nakladatelství Druhé město vydává básnířce novou sbírku Jiný život. Wittgenstein. “Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní,” píše se v anotaci vydavatele.

Slovo má přece vždycky

nějaký charakter.

Hledí na nás.

Svou prozaickou tvorbu z poslední dekády shromáždila autorka ve svazku Tisíce plošin. Kniha vydaná také nakladatelstvím Druhé město obsahuje čtrnáct povídek.

Fischerová publikovala první povídky až po čtyřicítce. První prozaický text napsala po žádost, aby napsala příspěvek do sborníku věnovaného jejímu otci. Když vyšla povídková kniha Zázrak (Torst 2005), dočkala se kladného přijetí. Povídkový soubor Pasáž (Fra 2011) byl nominován na cenu Magnesia Litera. Za novelu Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (Druhé město 2012) už Literu za prózu i dostala.