Tatiana Țîbuleac: Cynismus jsem zabalila do hedvábného šálu

- Rumunská čítanka - 25. 10. 22

Rumunská prozaička a novinářka Tatiana Țîbuleac se narodila v roce 1978 v Kišiněvě, ale žije v Paříži. Živila se jako reportérka soukromé moldavské televizní stanice Pro TV Chișinău, avšak v žurnalistice nasákla cynismem a krutostí, což se odráží v jejích prózách. Debutovala v osmadvaceti letech sbírkou povídek Fabule moderne (Moderní bajky), o rok později ji proslavil román Vara în care mama a avut ochii verzi (Léto, kdy máma měla zelené oči), v němž vypráví příběh smrtelně nemocné matky, která tráví poslední společné léto se svým synem.

Její další román Grădina de sticlă (Skleněná zahrada) je pro změnu příběhem (ne)lásky k osvojenému dítěti rozkročeným mezi dvěma kulturami a odehrávající se v době historických pohybů hranic mezi Evropou a Ruskem. „Nejčastěji ve svém psaní vycházím ze smutku, bolesti a nostalgie,“ říká o své tvorbě.

“Krutost, kterou mi stále připisují, pochází od mé babičky, protože byla silná žena. Ne v moderním smyslu, ne v tom, že se nevzdala nebo si nechala vzít své názory. Babička byla deportována na Sibiř, kde pohřbila dítě. Potom se vrátila v poměrně pokročilém věku a začínala od nuly. Proto se snažím stěžovat si co nejméně,” uvedla v jednom rozhovoru.

Jako novinářka se věnovala sociální žurnalistice. “Což znamenalo, že jsem celý den mluvila s dětmi, ženami, problémovými, mučenými a nemocnými lidmi. Tehdy jsem o tom nepřemýšlela, ale uvědomuji si, že se to ovlivňuje ostatní, kteří hltají takové zprávy. Vždy se mi zdálo, že to mám vyřešené a mohu pracovat bez emocí, ale když jsem se stala matkou, věci se změnily, obrátily, změkla jsem. Cynismus samozřejmě nezmizí, myslím si, že to mě charakterizuje. Vždy jsem byla cynik, ale cynismus jsem zabalila do hedvábného šálu.”

Zvláštní je, že nepovažuje Paříž za své město. “Stěhovala jsem se tam, protože jsem se vdala, ale nikdy jsem si nemyslela, že tady budu žít, Paříž není ani moje město. Pro mě je však domov tam, kde jsou moje děti a můj manžel, takže to může být kdekoli, v podzemí, na pláži, v zahradě a v kuchyni. Je to všude, kde jsou. V Paříži se ale cítím jako turista, cítím se tady jako na prodloužené dovolené.”

Jako novinářka neměla pomyšlení na tvůrčí psaní. “Možná existují lidé, kteří se po práci v redakci vrátí domů a začnou s radostí psát, nejsem ten typ. Za prvé není v televizi moc volného času, a já jsem také moderovala zprávy, pracovala jako redaktorka a reportérka, pracovala jsem prakticky pořád.”

Spisovatelka se vyhýbám myšlenkám na úspěch. “Tomuto slovu se vyhýbám. Úspěch pro mě znamená psát pro více lidí než obvykle. Také to znamená problém, že mnoho lidí chce vědět, co dělám, jak žiji, ale já se snažím vždy těmto otázkám vyhýbat a zřídka kdy vyprávím rodinné příběhy.”

“Pravděpodobně vydělávám psaním peníze, možná více než ostatní, ale nemyslím si, že by stálo za zmínku v kontextu psaní. Snažím se také držet dál od prostředí spisovatelů, protože kdykoli se dostanu mezi ně, uvědomím si, že lidé mají toho, co toho si můžou přečíst víc a že to jiní autoři dokáží napsat mnohem lépe než já.”