Tereza Semotamová je básnířka, prozaička a překladatelka z němčiny, publicistka, autorka rozhlasových her. Vydal kihy Počong aneb O pinoživosti lidské existence (s J. Vítkem, 2015), Ve skříni (2018) a Radikální potřeby (2024).

Narodila se v roce 1983 v Boskovicích. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU a germanistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Podle stránky nakladatele „bezejmenná vypravěčka“ autorčiny novinky „dokáže svým živým, bezprostředním jazykem a naléhavým tónem rychle vtáhnout čtenáře do svého světa, jenž v sobě obsáhne velkoměstské intelektuální kruhy i moravskou vísku, pražskou periférii i mezinárodní uměleckou rezidenci v Německu“.

„V literatuře se přece celá staletí zkoumá ta křehká a neuvěřitelně fascinující hranice mezi skutečností a fikcí, jak se tyto dva aspekty doplňují a jak vedle sebe fungují,“ řekla v rozhovoru s Petrem Nagyem pro Host před MAČem 2024.

V rozhovoru narazila také na téma udělování literárních cen a trefně k tomu poznamenala: „Jenže žijeme v době sociálních sítí, které jsou prabídně regulované a žijí díky polarizaci a černobílému vidění světa. Díky téhle válce v bažině zvítězil už nejeden blbý prezident, což reálně ovlivňuje osudy lidí. Celou tu ‚kauzu‘ považuju za velmi nešťastnou a vyčkávám další.“

Ke svému novému románu poznamenala. „Když něco čtu, je mi víceméně jedno, jakým způsobem to vzniklo, respektive je mi jedno, kolik je toho autobiografického. Ono totiž když píšete o sobě, tak stejně ukazujete jen něco a něco neukazujete, kromě toho jde o to, jakým způsobem to ukazujete, respektive odvyprávíte — co vynecháte, co naopak zdůrazníte, co si trochu přibarvíte.“

„Ale angažovaná může být jakákoli literatura, klidně třeba historický román nebo poezie. Autofikce je pouze jakási dohoda mezi autorem/kou knihy a jejím čtenářstvem a je na každém, jak s tím naloží. Ale pokud figuruje ve scéně, kde má někdo čtyřku u moře (jako v mojí knize Ve skříni), znamená to, že já jsem měla čtyřku u moře, a tím pádem si o mně na základě toho můžete něco pomyslet a říct si: hm, to je opravdu autentické, nebo si naopak říct: hm, to se jí moc nepovedlo a přitom evidentně měla čtyřku u moře. A přitom vůbec netušíte, jestli jsem opravdu měla čtyřku u moře. Hm?“

„Autofikce není žánr. V německojazyčné literární oblasti se autofikce ‚neřeší‘, protože na ní není co řešit. V literatuře se přece celá staletí zkoumá ta křehká a neuvěřitelně fascinující hranice mezi skutečností a fikcí, jak se tyto dva aspekty doplňují a jak vedle sebe fungují. Německojazyčná literární kritika při reflektování literatury zkoumá spíše jiné aspekty než pouze ty týkající se autobiografičnosti díla, což je dobré rozhodnutí,“ doplnila k tématu.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.