V nedávné diskusi nad možností koronavirové kompenzace pro autory a výkonné umělce a vůbec človíny ve „svobodném povolání“, jak se elegantně říká, moje žena Lucie připomenula: „… na to máš asi taky nárok, si přece řádnej občan!“

Vida, osm let jsme spolu a konečně na to přišla.

Jenže ono to jde přes berňák a při jednání s úřady jsem vždycky jak mrtvokur. (Však i básník Hugo Sonnenschein, když mu někdy v roce 1942 zabušili na dveře, zvolal: „Gestapo? To se mi ulevilo, já myslel, že berňák.“)

Raději jsem otázku v této věci složil na bedra básníka a překladatele Tomáše Míky a ten odpověděl, že… inu, to uslyšíte sami.

Tomáš Míka se narodil v roce 1959 v Praze. Překladatel z angličtiny, publicista, hudebník, textař, spisovatel, básník a pedagog vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a angličtinu. Od poloviny 80. let 20. století pracuje jako literární překladatel pro nakladatelství Albatros a Odeon, od 90. let pro nakladatelství Argo. Hrál na saxofon v několika skupinách, pro které psal také texty.

Debutoval sbírkou Nucený výsek (Argo, 2003). Publikuje v časopisech Tvar, Orientace, Salón Práva, Intelektuál, Souvislosti, H_aluze, Weles, Psí víno, Dobrá adresa, Pandora. V roce 2005 mu vyšla kniha povídek Und (Argo). V prosinci 2007 vydal básnickou sbírku Deník rychlého člověka (Argo), v říjnu 2016 sbírku Textové zprávy (Novela bohemica). Žije v Praze.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.