Slovenská spisovatelka Uršuľa Kovalyk je také feministka a sociální pracovnice. Narodila se v roce 1969 v Košicích a vystudovala střední zdravotnickou školu. Patřil k významným postavám tamního undergroundu. Po roce 1989 vystřídala řadu zaměstnání a dálkově vystudovala sociální práci na Trnavské univerzitě. Pracuje v občanském sdružení s bezdomovci. Žije v Bratislavě.

Na MAČi v roce 2005 brněnské publikum zaujala zmínkou o tom, že do jihomoravské metropole zavítala poprvé na legendární multižánrový festival Under Plunder do Šedé litiny, opuštěné slévárny v Králově Poli (více ZDE). A do Brna se zakousla znovu v roce 2015.

Přiznává, že psala i básně, v dětství, zmínila, že píše už dlouho, hlavně krátké povídky, mohlo by zaznít… Potvrzuje svůj vztah k jinakosti, nezávislosti: třeba pomocí obrazu ženského pohledu na to, jak může být sex vyprázdněný. V duchu komunity Under Plunder, tedy otevřenosti, se Kolyk nechává strhnout nemoderovanou debatou, takto besedou.

"Autorské čtení je pro mě vždycky velký stres. Čtení je něco velmi intimního, tichého, nenápadný únik z tohoto světa. Nejradši čtu sama, v tichu, schovaná v posteli nebo v křesle, v té chvíli jsem úplně odstřihnutá od okolí a nevím, co se kolem mě děje. Když čtu před publikem vlastní texty, mám pocit, jako by mě někdo načapal ve sprše. Na jedné straně mě čtený text vtahuje do jiného světa, na druhé straně vnímám obecenstvo, slyším, jak si někdo něco šeptá, nebo vidím, jak se kdo tváří. Přiznám se, že to je moje nejméně oblíbená činnost," přiznala časopisu Host.

Padají slova potvrzující to, o čem Kovalyk píše. Vyfutrovaný obsah, zažité situace, nabyté zkušenosti. Lidi z masa a kosti. „Revoluce nás svým způsobem osvobodila,“ hlásá jedna z jejích literárních postav, žena bývalého disidenta. Kouří trávu s manželkou policajta, když chlapi „vytáhnou paty“ z domu.

Všechno je přitom nenucené a vlastně tak trošku i rozkošné, a hlavně jednoduché, středoevropské a devadesátkové. Hrdinky neumí balit jointy a fajfku na marihuanu a hašiš si koupily u Poláků. A nikdo se ničemu nediví. Navíc: „Muži pracují víc a nám zůstává dostatek místa na to, abychom se nezbláznily.“

Principálka

Zároveň autorka říká: Svět nezměním. Naráží na svou zkušenost při práci s bezdomovci. „Když tak někdo chce žít, ať si tak žije. Chce tak žít. Páchání dobra je nejhorší zlo na světě. Víte, říká se: Koně lze dovést ke studni, ale nelze ho přimět se napít. Nezměním svět…“ 

Kovalyk píše povídky a je také autorkou divadelních her, a hlavně principálkou Divadla bez domova. S lidmi bez střechy nad hlavou pracuje už mnoho let. A je feministkou kvůli přesvědčení. "Každý od literatury očekává něco jiného. Někdo si myslí, že by měla reflektovat palčivá společenská témata nebo nacházet řešení složitých společenských problémů. Mnozí ji vnímají jako prostředek k oddychu. Kdesi jsem četla rozhovor s nějakým archeologem, který na otázku, co má pro archeology největší význam, odpověděl, že písmo. Prý se dozvědí víc o myšlení, pocitech a systému života lidí starodávných kultur z písma, než když najdou jen sochy nebo předměty. Rozhodně si myslím, že literatura má všeobecně důležité společenské postavení, že minimálně mladí lidé rádi čtou současné autory a autorky. Zachytila jsem třeba informaci, že na soutěžní přehlídku v přednesu Hviezdoslavov Kubín si nějaké studentka vybrala texty z mé knihy Travesty šou. A já tedy nejsem známá spisovatelka," přiznala Hostu..

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.