Slovenský dramatik, básník, prozaik, režisér, scenárista a herec či autor knih pro děti a mládež Viliam Klimáček se narodil v roce 1958 v Trenčíně. Vystudoval lékařství a sedm let pracoval jako chirurg na bratislavské klinice. V roce 1985 spoluzaložil legendární divadlo GunaGU, které se stalo vlajkovou lodí experimentálního divadla na Slovensku.

Klimáček je autorem desítek divadelních her, mnoha televizních a rozhlasových her, několika sbírek poezie, pohádek, operních libret a také románů. Od roku 1993 je na volné noze a věnuje se výhradně literatuře, také režíruje a příležitostně neodmítá ani herecké nabídky.

Mezinárodní ocenění získala jeho experimentální pohádková kniha Noha k nohe, která po ceně IBBY byla v Polsku vybraná do Kánonu 50 nejlepších dětských knih světa. Klimáček získal několikrát i cenu Nadace Alfréda Radoka.

Mezi jeho nejznámější díla patří básnické sbírky Až po uši a Karamelky a prózy Satanove dcéry, Horúce leto 68 či Vodka a chróm. Třicetiny svého divadla připomněl knihou GUnaGU… GUnaGU? GUnaGU! (Ikar), v které zpovídá sám sebe a rozebírá mnohé zajímavosti z divadelní historie a zákulisí.

„Namále sme mali hneď v prvú sezónu, pretože sme chceli zahrať len jedinú hru a potom sa programovo rozpadnúť. Jej úspech nás naozaj zaskočil, a tak robíme divadlo dodnes (zo zakladateľského tímu som tam už len ja…). V tom roku 1985 to mala byť štrukturálna parafráza prvotiny Osvobozeného divadla, teda Voskovca a Wericha, Vest pocket revue. Naša Vestpoketka vyzerala tak, ako by ju asi V + W napísali, keby mali v roku 1985 dvadsaťpäť, ako my s Mizerom. Asi by im bol tiež smiešny socialistický realizmus, budovateľské častušky a falošný pátos, ktorým sa končil komunistický režim u nás. Začiatkom deväťdesiatych rokov sme sa s divadlom presťahovali do centra mesta a hneď sme okúsili na vlastnej koži iný svetonázorový extrém – slovenský turbokapitalizmus. Zrazu sme jasne videli, že nie sme žiadna štátom umelo zalievaná kvetinka a že ak k nám nebude chodiť dosť divákov, končíme. A že tak je to vlastne spravodlivé, hoci kruté,“ vrací se k historii souboru.

Jako porotce Ceny Tatra banky za umenie dostal v jednom rozhovru otázku, co je mu ze současné literatury na Slovensku blízké? „… rád čítam Rakúsa, Vilikovského, Kucbelovú… Trpezlivo čakám na ďalšiu Mitanovu knihu, som zvedavý, čo ešte napíše Jaroslav Rumpli. A najnovšieho Pišťanka som zatiaľ ani nestihol otvoriť,“ uvedl v roce 2014.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.