Ivan Olbracht napsal románovou baladu Nikola Šuhaj loupežník, Milan Uhde a Miloš Štědroň muzikál Balada pro banditu, který nabídl zcela nové vidění „zbojnické“ problematiky, Vladimír Morávek na tomto základě natočil filmovou báseň o lásce, směšnosti a smrti, v níž látku rozšiřuje o pátrání po rozměrech svobody a reflexi pojednávající existenci hranic v širších spojeních. 

Vladimíre, když jsme si psali naposledy, po Vašem odchodu z Provázku, měl jste sen postavit si u Bruntálu dům ze skla a modřínu. Okna tam měla být na všechny strany… to jsou vaše slova… jak to dopadlo? 
Dobře. Je to moc zvláštní dům. Trochu nepraktický, ne úplně dvakrát pohodlný. Ale moc krásný. To sklo na všechny strany je trochu o držku, ale zas — jak jsou všude kolem ty velkolepé stromy, máte tam klid a bezpečí. Láskyplno. Blbé je, když padne sníh. To je pak těžké projít to. 

Pracovních snů bylo v tom rozhovoru docela hodně. Komenský, Havel, povídkový film o Janáčkovi, operní režie…  
Komenský teprve bude, Havel už byl, na povídkový film o Janáčkovi asi nedojde — záleží na Čestmírovi (Kopeckém, pozn. MZ) a ten teď nevychází. Trochu se bojí covidu a trochu ho myslím serou lidi. Švanda dudák — ta opera od Weinbergra — pak měla mít premiéru už třikrát (bude to v historické budově Národního divadla), avšak už třikrát byl její termín odsunut. Problém je, že jsou tam úchvatné sbory — zpívá tam všechno, co v opeře ND ruce nohy má. A když tolik lidí stojí tak moc u sebe (jinak by se na jeviště nevešli), otevírají hrdla, co to lze — hrozně je zas ohrožuje ta blbá nemoc. Vždycky stačí, aby ji dostal jeden — nezpívat pak musí čtrnáct dní veškeří. Čili poslední termín premiéry (kostýmy jsou ušity, technická zkouška byla, sólisté zpívají jako zázrakem) je stanoven na podzim příštího roku. To snad už pomine — onen zvláštní pocit ohrožení následkem provozování mnohohlasého zpěvu… ještě se uvidí. 

Téma dnešního povídání je také jeden z oněch snů, realizace nápadu Petra Minaříka — film o Nikolovi Šuhajovi natáčený na Zakarpatské Ukrajině. A ten je teď hotov. Ve svém záměru jste uvedl, že před lety přišel Miloš Forman s novým typem filmu a že byste Vy rád učinil něco podobného, nikoliv formanovského, ale ve smyslu novosti. Jste s touto maximou nad Bandity pro baladu spokojen? 
Já se vždycky rád zamiluju — do nějaké té horečnaté představy. Ano — myslím, že žánrovou novost tohoto filmu mám rád. Hodně lidí sere — ale víte co: když jsme onehdá s Budařem seděli v Lucerně s tou naší černobílou zvláštností, kde nebyla žádná hlavní postava — prd se tam pořád dělo, jen Krajčo zpíval, jak se to všechno stane zítra v noci — taky jsme si nebyli jistí, jestli tam sedíme dobře… A navíc ten blbý název filmu, jak všechny štval! Miloš Forman nám jej ale pochválil. 

Nicméně zpět od Nudy v Brně k Banditům. Ve filmu hraje značnou roli rozvolňování příběhové struktury, časté „odskoky“ z ní, rozvíjení emocionální roviny situací i postav. Jak se v průběhu vzniku filmu jevil a po jeho dokončení jeví poměr mezi improvizací a řekněme „věrností“ záměru? 
Popravdě: on ten film měl za dobu svého tříletého vzniku cca devatenáct verzí. Tento tvar se začal prosazovat asi tak od verze jedenáct. Hlavním hrdinou se zde zdá býti Divadlo Husa na provázku — ve filmu se mu říká Všehoschopní. Píše se rok 2019 a soubor divadla se chystá ku příležitosti 100 let od připojení Podkarpatské Rusi k Československu odehrát nějaké to představení Balady přímo v Koločavě. Představení mají být zlatým hřebem velkolepé kulturní akce, na které se — každá svým dílem — podílejí EU (peníze), Česká republika (humor), Slovenská republika (úzkost) a Ukrajina (kompars). Jenže tu výpravu začne hned od začátku stíhat rána za ranou. Napřed tam takřka všichni dostanou průjem — ona — se totiž nesmí na Koločavě pít žádná nebalená voda — což ale do té doby mnozí nevěděli, chytili z toho to diaré — stejně nezrušili svou účast na akci — dál jeli a jeli, koupali se a koupali, naslouchali hrozně tesknému řevu krav z dáli, došli k rozhodnutí neztratit ani v těch nejvíc ponižujících situacích důstojnost — načež pak ale přišla i nějaká ta zatčení. Nějaký řev hodně už zblízka. Nějaká ta úplně zbytečná smrt. 

O tom to je? Celý film? 
Ne. Úplně nejdůležitější postavou filmu totiž nakonec nejsou oni průjmem stižení Všehoschopní — tou je mladinká ukrajinská dívka. Kontrast její neobratnosti s obrovskou schopností odevzdat se je myslím pokaždé znovu odzbrojující — a to pro všechny účastníky zájezdu. A i když se to tedy na závěr všechno už jen a jen sere — ona nezaváhá — odevzdává se i tenkrát příběhu, své představě o tom, jak koho kdo by měl mít kde rád. Jak by se měl přesáhnout, poskytnout, dát. To si zažije na záchodě, to si zažije v dešti před karavanem Vydražila, to si užije v místnosti, kde ji tento Jenda omrdá. A ona přitaká a přitaká — při tom všem se odevzdaně usmívá. Tak mnoho chce souviset s Vydražilem! S Brnem! Se vzpomínkou na bájný společný stát Čechů, Slováků a Podkarpatských Ukrajinců!  Do toho vždy na chvíli vypadne obraz a ozve se: Není tu Není tu — ona s tímto svým odevzdáváním nepřestane ani tehdy. Což myslím dojímá. Imponuje. Zakarpatští Ukrajinci milují Čechy jak málokdo jiný na světě. A Hajdyla se na konci filmu zastydí, že to takto neumí — mít rád. Tak nesmírně, tak nezištně, tak bezpodmínečně. A s tímto naším Hajdylou se zastydí i divák v kině — pevně doufám. Vysnil jsem si to tak. 

Není to tedy jen film o filmu a film o divadelní hře, ale také, a možná hlavně film o lidech, o obecné lidskosti, vztahu ke dvěma zásadním lidským entitám, svobodě a lásce. Jak vnímáte lásku se ptát nechci, je to příliš intimní, ale pojetí svobody je přece jen lépe zveřejnitelné. Cítíte se svobodný? A cítíte se svobodnější než po svém odchodu z vašeho osudového divadla? 
Svobodný nejspíš jsem — nebudu ale proto dvakrát šťastnější. Jako celá ta naše parta Všehoschopných: svobodní jsou, šťastní ne. Až když někdo někoho jme se míti rád víc než sebe — se konečně začnou dít věci! Čas se zrychlí směrem k závrati.  

Myslím, že film je silným atakem na ochotu diváka takový tvůrčí princip přijmout. Vy ho moc nešetříte ani poměrně častými intervencemi do času díla, couvající vozidla i postavy nás nutí ten čas podrobovat i reflexi zkušenostní, nejen emoční. Jak moc jste na diváka myslel? 
Myslel — přísahám. Jen jsem se ještě o trochu víc bál banality — jak se s ní v žánru českého filmového muzikálu takřka povinně pracuje. Hlavním zážitkem filmu Bandité pro baladu je tudíž pocítění nejen toho, co se říká slovy, ale i toho, co se dá uvnímat v intonacích nad těmito slovy, pod těmito slovy, mezi těmito slovy. V melodiích hlasu. Délce pauz. Grotesknosti zajíknutí. Způsob, jak na Koločavě někdo umí říci slovo láska se mnou osobně umí zacloumat. Nad takovou krásou umím užasnout. Nad pravdivostí takového ticha. Nad pravdivostí hudby, která posléze zde toto ticho okomentuje! Miloš Štědroň je frajer. Gabriela Vermelho frajerka. A filmový muzikál je najednou skvostný žánr poskytující katarzi. 

Půdorysem filmu prochází po celou dobu, byť se někdy „punkevně“ zanořuje, princip road movie. Může být i cesta, v obecné i konkrétní rovině, poselstvím filmu? 
Může, ale myslím, že v tomhle filmu to tak není. Jako modlitba není trvání na podstatném jménu Otec, zájmenu Náš. Je to skrze ona slova meditace nad smyslem té cesty. U modlitby je to přijetí pokory, u filmu Bandité je to myslím projevení lásky. K Navekymu, ale vlastně k celému Divadlu Husa na Provázku Brno. Miluju je — co s tím už nadělám. Miluju je jako ona mladinká Zakarpatská Ukrajinka milovala Vydražila. Pak tedy i Navekyho. Pak ještě i jeho mrtvé tělo… Je úžasné vidět někoho takto velkolepě projevovat lásku — inspiruje to a napomíná — povzbuzuje. 

Zcizujícím efektem, který má posilovat „hranost“ filmu, jsou mírně pozměněná jména protagonistů (Miroslav Vynutil, Norbert Sudý, Jan Vydražil, Dominik Naveky) nebo třeba postava ředitele koločavského skanzenu (Martin Huba — ve filmu se jmenuje Utonul). Je ovšem zároveň mnoho toho, co ve filmu definuje jeho autenticitu. Jak jste vážil na tvůrčích vahách tyto dva filmařské antagonismy? 
Ano — je to tak: ten film pojednává o Divadle Husa na Provázku, které v tom filmu představuje všehoschopné Všehoschopné. Jak měli ti zajíkavci krizi své schopnosti milovat. Jak i v této trapné situaci někdo rozhodl zachovat si důstojnost. Trapné věci mohou býti i krásné — tvrdí zde tento film. Směšná lehkost zájezdového bytí může býti legrační okolností ještě někde jinde jiného programu. Když je to v lásce, může to tak být — věřím ve svém sněhem zapadaném domě v Lomnici u Rýmařova — jak jsou všude za oknem ty stromy, je tady se mnou ve čtyři ráno, kdy toto píšu, láskyplno. Tamta mladinká Ukrajinka na konci filmu brečí jako by ji na nože bral — a já se najednou bojím o ni, těším se na ni, mám ji rád. Je totiž nádherná…  

Miroslav Zelninský

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.