Nakladatelství Větrné mlýny vydává knihu ukrajinského spisovatele Vladimira Rafejenka Dlouhé časy - román o válce v Doněcku, ale především strhující vyprávění o Ukrajině. Autor se narodil v roce 1969 v Doněcku, vystudoval rusistiku a kulturologii, pracoval jako redaktor, dnes se živí na volné noze a vede například i kurzy tvůrčího psaní.

Psát začal na vojně — aby se podle svých slov prý nezbláznil, ale publikovat začal až na konci devadesátých let. Vydal romány Stručná kniha loučení (2000), Prázdniny Čarodějů (2005) a oceněný Descartesův démon (2013) i sbírky básní: Tři dny uprostřed týdne (1998), Soukromý sektor (2003). Aby uživil rodinu, napsal pod cizími jmény na čtyřicet dalších knih.

Svá díla psal donedávna v ruštině. Jeho fantaskní styl kritikové porovnávají s tvorbou Nikolaje Vasiljeviče Gogola, Saši Sokolova nebo Venědikta Jerofejeva. Doněck musel opustit na jaře roku 2014 a usadil se v Kyjevě. Donbas je podle něho místo, kde „nejen kulturu, ale i lidi chápali jako něco navíc k šachtě, fabrice či podniku“.

„Je lepší věřit všemu než ničemu,“ říká v závěru knihy Dlouhé časy rabbi Nachman. „Vždyť jak vyjádřit realitu války a podat zprávu o tom, co se děje ve městě Z, v němž snadno rozpoznáme Doněck, který leží blíž, než bychom si chtěli připustit. Čas a prostor jsou deformované. Smrt je zde cestovním prostředkem. Na ulici se zjevují přízraky. Mandelinky bramborové zažívají neobvykle hojný rok a ani v městských lázních není dvakrát bezpečno. Pak je možné uvěřit, že válka se dá zastavit podrbáním toho správného bříška a tlapičky,“ označují publicisté jeho tvorbu.

„Okupovaná území žijí v jiné dimenzi než kontinentální Ukrajina. A faktem je, že i ti občané Doněcku, kteří mají proukrajinské názory, často nechápou státní politiku vůči lidem, kteří tam byli často mimo možnost jakékoliv volby. V první řadě se jedná o důchodce, kteří tam pracovali celý život, vydělali si haléře, a nyní nemají možnost žít na Ukrajině, ani prostě opustit okupovaná území…  Jsou staří, často velmi nemocní, nemají žádnou naději a žádnou spásu, s výjimkou peněz, které jim zaplatili okupační úřady,“ říká autor románu.

„Jediná věc, která mě překvapuje, je, že jsme schopni obchodovat s nepřítelem. Navíc se podle některých médií každoročně zvyšuje objem tohoto obchodu,“ líčí spisovatel. „Na ulicích mého dětství jsou jiní lidé…“

Video k textu:
Ukrajina, davaj, Ukrajina! Antologie současných ukrajinských povídek nakladatelství Větrné mlýny. Čtyřicet čtyři ukrajinských spisovatelů, padesát pět povídek, dvacet pět let po Černobylu. Antologie Ukrajina, davaj, Ukrajina! představuje panorama postčernobylské ukrajinské povídky. Duch zařazených textů však neurčují jen pojmy katastrofa (černobylská jaderná havárie) nebo katarze (současnost), které editoři použili jako klíč k vymezení časového pásma, v němž hledali texty pro tuto knihu. Ačkoli v některých povídkách se motivy katastrofy… objevují, odkazuje pojetí této antologie spíše na specifické postavení ukrajinské kultury a týká se kolektivního vědomí Ukrajinců na přelomu 20. a 21. století.

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.