Básnířka, překladatelka a dramatička Zita Izsó se narodila v roce 1986. Vystudovala práva na univerzitě ELTE v Budapešti. Od roku 2007 publikuje básně a překlady. Překládá z angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny.  

První drama Zárora (Zavírací doba), které napsala společně se svou sestrou Nórou, získalo 1. cenu v dramatické soutěži Maďarského rozhlasu. V roce 2010 se její drama Függés (Závislost) dostalo na scénu debrecínského divadla.  

První básnická sbírka Tengerlakó (Mořský obyvatel) vyšla v roce 2011, druhá sbírka Színr ől színre (Tváří v tvář) v roce 2014 a čtyři roky později následovala Éjszakai földre érés (Noční dosažení země). 

Básně Zity Izsó „si v souvislosti s hříchem, vědomím hříchu, soustrastí, láskou a lidským utrpením, bídou a (sebe) zkázou kladou otázku teodicee čili ospravedlnění Boha; války, vraždění, osudy současných vyhnanců, to vše prostřednictvím obrazů putování, pronásledování a Kristových pašijí je rozšířeno v obecnou, zdrcující existenční zkušenost,“ říká Beatrix Visy o její tvorbě. 

Kniha Oplocený les je její čtvrtou samostatnou básnickou sbírkou. “První část Oploceného lesa obsahuje texty, jež předvádějí mezní situace, popisují křehké lidské vztahy ve chvílích krajního vyhrocení a ukazují, jak často stačí jen malý krůček, abychom od vzájemných ústrků dospěli ke vzájemné pomoci nebo naopak, od pomoci k ústrkům,” zní anotace vydavatelů z Větrných Mlýnů. 

“Příběhy, jejichž klíčovým slovem je abúzus, vyprávějí o tom, jak dokáže jedinec reagovat na vlivy mnohdy negativního rázu, jak umí jeho osobnost vstřebat a integrovat prožitá traumata a odkud se bere schopnost, díky které se člověk může nakonec vymanit z oněch začarovaných kruhů a procesů, do nichž ho zmíněné situace zavedly.” 

“Básně jsou pokusem o interpretaci tragédií nebo alespoň o jejich umístění v takovém prostoru, v němž se nabízí možnost nějakého rozuzlení,” stojí v anotaci. 

“Druhá polovina sbírky se zamýšlí nad tématem samoty a odpovědností, která se k ní pojí (zdůrazňuje, že za vlastní život jsme odpovědni hlavně sami), a vnáší do něho i kolektivní zkušenost vyvozenou z pandemické situace. Závěr knihy se pak snaží vykolíkovat určitou cestu ke znovunalezení zpřetrhaných vzájemných vztahů.” 

(…) 
protože vše, čeho se pustíme, 
se nám bude věčně vznášet nad hlavou, 
vždycky bude nějaké výročí 
nebo nějaké narozeniny, 
které vyšlou signál, 
kde uvnitř nás se právě 
nachází kosmický odpad 

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.