Zofia Bałdyga se narodila v Polsku v roce 1987, ale už dlouho žije v Praze. Básnířka, překladatelka a publicistka vystudovala bohemistiku na Varšavské univerzitě. Píše polsky i česky, žije v Praze. V češtině jí vyšla sbírka Poslední cestopisy (2023).

Petr Borkovec o autorce napsal: „… vidím, čtu, že Zofiiny texty jsou komplikované; mění nálady a úhly pohledu, smysly uchopené drobnosti střídají s abstraktními reflexemi, aktuální obtíže kladou vedle věčných potíží, často si berou do úst slovo ,slovo‘, ,jazyk‘, ,báseň‘ atd. – prostě jsou příliš složité a delikátní na to, aby do mě takhle nepříjemně vrážely. Ale vrážejí! Čím to je?“

Baldyga je také velmi pilná překladatelka z češtiny i slovenštiny, na což narazil i Peter Nagy v předmačovském rozhovoru na H70.cz. „Od začátku jsem chtěla překládat texty své generace, spojovat živé, dynamické scény. Nechci čekat, až to bude ve školních osnovách,“ říká Zofia Bałdyga.

„Už přes dva roky jsem polsky nenapsala ani jeden verš. Nechci říkat, že se to nikdy nestane, umím si představit, že by se objevilo téma, o kterém bych chtěla psát v polštině, ale dokážu si představit i to, že to už nepřijde. Mám skoro dokončenou další sbírku v polštině, ale ta leží už několik let v šuplíku a čeká na správný čas. Texty jsou hotové, zbývá mi jen uspořádání básní do celku. To mi vždy dost trvá, věřím, že každá sbírka je projekt a stojí na pečlivém uspořádání. Nemají to být jen sebrané texty z nějakého období,“ přiblížila.

V současnosti pracuje na rukopisu v češtině, kde se věnuje migraci, migrační politice, zobecněné migrační zkušenosti a postavení cizinců a cizinek. „Tyto texty vznikly zejména díky pracovním zkušenostem, které jsem získala v Česku a v češtině. Psát o nich v polštině by pro mě nebylo přirozené. Když se někam stěhujete, stěhujete se i do řeči. Myslím si, že je přirozené, že pak začnete psát v jazyce, do kterého jste se sice nenarodili, ale ve kterém žijete. Já žiji v češtině. Ano, ráda jsem mezi jazyky, proto jsem překladatelka. Od dětství mě přitahovala vícejazyčnost. Fascinovalo mě, že někdo umí střídat řeči v jedné větě, zdá se mu v několika jazycích, má doma vícejazyčnou knihovnu. Stále mi to přijde nesmírně krásné, ta možnost střídat komunikační kódy. Ale můj život se teď odehrává hlavně v češtině. Proto v ní píšu.“

„Dneska mám dva domovy, Prahu a střední Evropu. Přirozeně a ‚u sebe‘ se cítím v celém středoevropském prostoru, někde mezi Polskem a Balkánem, mezi Německem a Rakouskem a Haličí či Bukovinou. Je to čistě pocitové, tuto svoji domácí střední Evropu neumím úplně definitivně intelektuálně zpracovat. Hledám ji v překladech a na cestách. V tom smyslu si svůj domov stále stavím. Kořeny se taky stěhují. A koncept střední Evropy by si zasloužil nějakou aktualizaci, ale to už je téma na jiný rozhovor,“ líčí.

„Literatura obecně je něco, co mi pomáhá si udržovat vlastní hranice. Když se ve světě děje něco, co je pro mě náročné, vždy přichází potřeba číst tlusté romány. Ideální na to je třeba tvorba Nino Haratischwili. Fiktivní příběh poskytuje bezpečí, pomáhá se nadechnout.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.