Zuzana Říhová se narodila v roce 1981 v Děčíně. Vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, přednáší na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze. V letech 2014–2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu.

Je autorkou řady vědeckých článků, vydala antologii české avantgardní prózy Neplač, vstaň a střílej (2016) a monografii Vprostřed davu (2016); dále publikovala sbírku básní Pustím si tě do domu (2016) a prózy Evička (2018) a Cestou špendlíků nebo jehel (2021) — román nominován na Magnesia Literu v kategorii próza.

„Podivné události vyvrcholí třetí den po chlapcově zmizení, kdy se před chalupou manželů shromáždí všichni vesničané ve slavnostních úborech,“ anotuje dílo nakladatel. „Převrátila se bizarní hra místních vidláků v jakousi zvrácenou podobu moderního folkloru? Jde jim o život? A co se stalo s klukem? Vesnický román, který chcete číst v bezpečí města.“

Už jako dítě hodně četla. Ve dvanácti letech se na táboře dožadovala pozornosti při recitování Balad Jiřího Wolkera, jenž stál na počátku jejího zájmu o literaturu české avantgardy, na gymnáziu se poctivě prokousávala velkými díly světové literatury, prozradila na stanici Vltava. „Při přijímačkách na bohemistiku mi řekli, že můj seznam je královský. Ten český byl chudší,“ uvedla. O své poezii mluví jako o narativní, přechod k próze tak pro ni byl jen logickým vyústěním.

Na Oxfordu přednášela v angličtině dějiny české literatury. „Kladla jsem důraz na kanonické autory, na menší příběhy čas bohužel nebyl. Havla, Čapka nebo Kunderu studenti znají z anglických překladů, četla jsem s nimi i Josefa Čapka, a to je moc bavilo,“ zavzpomínala v podcastu na Aktulálně.cz.

V kombinaci badatelské a tvůrčí literární práce nalézá dokonalou symbiózu. „Jsem spokojená, že žiju život v literatuře. Je to to nejlepší, co se mi mohlo stát,“ řekla.

V pořadu Vizitka stanice Vltava vysvětluje bohatý a přesný jazyk, kterým svá díla píše. „K jazyku mám velký respekt a své texty neustále obrábím a zpřesňuju,“ vysvětlila. „V hlavě mám dokonalý obraz toho, co se v příběhu odehrává, pak ale přichází moje nedokonalost. Snažím se ji eliminovat tím, že nad textem strávím hodně času. Chci, aby metafora byla přesná.“

Komentáře z Facebooku

Pro správné fungování komentářů je třeba být přihlášen k Facebooku.